Články a rozhovory • Статьи и разговоры

Rozhovor se spisovatelkou a básnířkou Svatavou Antošovou

 

Vždycky jsi chtěla být spisovatelkou, nebo jsi dorostla do této pozice?

 

Ne, nechtěla. Já vlastně ani nevím, jestli jí v tom pravém slova smyslu jsem.  Neživím se tím, protože básněmi a menšinovou prózou, jakou píšu, se v Čechách uživit nelze. Přesto tu panuje všeobecný názor, že když ti vyjde knížka, jsi za vodou. To, že to tak není, vědí jen lidé, kteří se v literatuře nějakou dobu pohybují. A tak, i když mám na svém kontě devět vydaných knih, sedm básnických sbírek a dvě prózy, potýkám se s existenčními starostmi jako každý jiný. Celý život pracuju v běžných občanských povoláních, ale taky se už nejednou stalo, že jsem se ocitla bez práce a musela na pracovní úřad. Co se ale literatury týče, patřím k těm šťastnějším autorům, protože po mně nikdo nežádá, abych si na vydání svých knih finančně přispěla, nebo si je rovnou vydala vlastním nákladem. Ale zpět k té tvé otázce na mé literární začátky... Díky tomu, že mi maminka od chvíle, kdy jsem byla schopná vnímat slova, hlavně jejich zvuk a barvu, nahlas četla, vypěstovala ve mně hodně brzy vztah k českému jazyku a knížkám. Dala mi to, čeho se jí nedostalo: musela ze dne na den nastoupit do německé školy, která v ní češtinu násilně potlačila a ochudila ji tak o kontinuitu s českou literaturou a kulturou vůbec. Vím, že dneska, kdy žijeme v propojené Evropě, to možná působí úsměvně, ale maminka tím dost trpěla a těch šest válečných let považovala za velkou osobní ztrátu. Mě pak naučila číst ještě před tím, než jsem šla do první třídy, takže jsem měla slušný náskok. Jazyk a literatura tak pro mě byly jakýmsi přirozeným vybavením do života, a bylo jen otázkou času, kdy se začnu sama o něco pokoušet.

Co bylo prvotním impulsem tvého psaní?

Poezie Františka Gellnera a vůbec anarchistů z konce 19. století. To byl úžasný závan svěžího větru a ten vítr mě s sebou strhnul- bylo mi v té době sotva osmnáct a studovala jsem na gymnáziu. Další, co mě  nadchlo, byla možnost vydávat si své věci samizdatem. To jsem později okoukala od lidí, jejichž věci neměly šanci vyjít knižně. Takže - co mi chybělo? Nic. Inspirace se valila ze všech stran a obcházet režimu poplatné nakladatele nebylo nutné. Stejně by to bylo marné.

Předcházelo tvé tvorbě nějaké teoretické studium nebo samostudium?

No, jestli se tak dá nazvat studium na knihovnické škole v Praze, pak ano. Nešlo ovšem o výuku tvůrčího psaní. Kromě klasické knihovničiny - jak vést přírůstkový seznam a jak knihy správně katalogizovat - nás profesorky upozorňovaly na zajímavou literaturu a nezřídka nám ji i nosily a s důvěrou půjčovaly. Takže jsem v té době intenzívně četla a dělala si vlastní úsudek. Navíc se v tom mém studijním ročníku sešlo dost lidí, kteří měli kontakty na tehdejší (konec sedmdesátých let 20. století) uměleckou a intelektuální elitu, která se stále víc přelévala do disentu a undergroundu a já se díky tomu dostala i ke spoustě samizdat a knih, co byly na indexu. No a protože všichni tihle lidé více či méně tvořili (psali, malovali, skládali písničky, hráli v různých kapelách), pustila jsem se do toho pochopitelně taky. Tenhle kvas ve mně vyvolal jakousi vnitřní potřebu vyjádřit se k době, v níž jsem žila, zaznamenat svůj pohled na svět a hlavně - být v té své osobní výpovědi poctivá. Začala jsem psát poezii, která odrážela určitou bezvýchodnost a frustraci z normalizace, což byly pocity společné většině umělců, pohybujících  se v tzv. neoficiální kultuře. Nebylo proto divu, že první, kdo mé básně otiskl, byl ilegální samizdatový časopis Vokno. Až o mnoho let později jsem se dozvěděla, že tyto texty, které v opisech kolovaly, se nějak dostaly k Egonu Bondymu, který je k otištění ve Vokně doporučil.

Máš raději básně nebo prózu? Své vlastní i od jiných autorů...

Poezie je pro mě posvátná a já jsem životu za setkání s ní vděčná. Nedávno jsem četla v Respektu rozhovor nazvaný „Básněmi proti globálštině". Je to rozhovor s mou kamarádkou Bernie Higgins, Britkou, která žije od roku 1991 v Praze a je známá řadou literárních aktivit - stála například u zrodu Dne poezie, což je největší maraton čtení a akcí spojených s básněmi v Čechách. Z původní jednodenní oslavy narozenin K. H. Máchy se tenhle festival po deseti letech rozrostl na dva týdny a odehrává se v desítkách českých a moravských měst. Tak tahle Bernie v tom rozhovoru říká, že „život by byl bez poezie nesnesitelný. Nemohla bych bez ní žít." Já to mám podobně. Ale to je ta intimní, osobní rovina. Ta druhá, obecnější je o tom, že i přes všechny tyhle festivaly je čím dál míň lidí, kteří jsou  schopni poezii skutečně vnímat. On totiž je taky dost velký rozdíl mezi poezií a veršovánkami, jak tvrdí další můj známý Ivo Šmoldas, který připravuje pro Českou televizi pořad o knižních novinkách nazvaný Knižní svět. Dost s ním souhlasím. Veršovánky dneska píše kdekdo, ale poezie se z nich často vytrácí. Nastupující generace už řeči metafor příliš nerozumí, daleko bližší jí je hip-hopový text typu:

 

„Ti řikám, ségra",

gebil se brácha a křivil na sebe pysk

do výlohy, co se jen tak leskla,

ten obchod se menoval JYSK

& měli tam věci do koupelny a kuchyně,

taky dvě figuríny, jedna bez hlavy

seděla tý druhý na klíně,

„ti řikám, nečum, pocem..."

Š´tasná rodina & klid domova,

umělý ticho, plastová pohoda,

kde je asi teď Mogila?, v nebi nad náma

u ňáký benzínky tankuje do svý božský káry šťávu,

jak se má asi Tekila?, v lochu prej dělá ženskou,

řikal Blagoš, pošlete mu tam ňáký love na šminky,

& taky řek, že buzny zrovna moc nemusí,

Blagoš je kámoš, neni vylebanej jako brácha,

jen má nad ušima takový obrusy & dyž se mu chce,

dycky zmizí, klidně oblafne i vrtulník s termovizí...

 

...a tak dál. To jsem si střihla jen tak od boku. Není těžký to napsat, není težký to číst a rozumí tomu každej debil s nedodělanou základkou. A pak je tu protipól: deset let jsem se psala s básnickou trilogií Vlčí slina (knižně vyšla v červnu 2008), což je skladba s pevně vystavěnou strukturou, náročnou kompozicí, spoustou nejednoznačných asociací a samozřejmě plná roztodivných metafor. Dokáže se do ní ponořit jen hrstka zasvěcenců, z té hrstky tak pět šest lidí dokáže rozklíčovat, co chci kterým příměrem říct, dva z nich se dostanou ještě dál a najdou skryté souvislosti, ale nakonec zbyde jen jeden (ten, co napsal doslov), kterému se to podaří pochopit v celé šíři. Uff! Deset let jsem psala knihu pro jednoho člověka. Ještě se mě chceš zeptat na něco o poezii?

Je pro tebe psaní dřina, nebo se v tobě kupí myšlenky a nápady a poté dojde k tvůrčí explozi?

Rozdělím to. Psaní prózy je dřina. To se musí vážně odsedět a odmakat u počítače, byť na začátku stojí nápad, silné téma nebo chuť či potřeba odvyprávět nějaký příběh. S poezií je to jinak: přijde k tobě sama, nebo nepřijde. Navštíví tě, když jsi otevřený a „nachystaný". Je to takový malý svátek a nedá se naplánovat a už vůbec ne vydřít. Musíš být trpělivý a nic neuspěchat. A když cítíš, že tě poezie navštívila, je samotné psaní básně až teprve to další v pořadí.

Kde bereš náměty pro svojí tvorbu?

To je různé. Dlouho kolem něčeho chodíš a nic se neděje, a pak jednou jdeš a praští tě to do čela. A ty najednou víš, že to musíš napsat, že to z nějakého důvodu v tobě rozeznělo ty nejtemnější, nejskrytější struny... Anebo to bývá i naopak: něco tě od prvního setkání oslovuje, trápí, vytváří potřebu vypořádat se s tím, ale ty pořád nevíš, jak to pojmout, za co uchopit, kde začít. Víš, že musíš, ale trvá dlouho, než pochopíš, co s tím.

Jak bys popsala svůj styl psaní, pokud je to vůbec možné?

Zase to rozdělím. S básněmi jsem začínala v 70. letech, tedy v době, kdy jsem byla hodně ovlivněná undergroundem, surrealismem a beatniky, což se do mojí tvorby sice promítlo, ale zároveň jsem s tímhle „vybavením" naložila docela drze po svém. Hodně jsem používala naturalistické obrazy, zvlášť v tom období, kdy jsem pracovala jako dělnice ve strojírenských fabrikách, a taky metafory, které vycházely z osobních fyzických prožitků a tělesnosti vůbec, ale s jejichž pomocí jsem zobrazovala úplně jiné věci - třeba prázdnotu, pomíjivost, nudu, samotu...Dvě prózy, které jsem dosud napsala, jsou zčásti autobiografie a zčásti nadsázka, ironie a taky parodie - světa okolo i mě samotné. Baví mě vyjadřovat se k vážným věcem nebo problémům nikoli vážně, ale ukazovat je spíš nahatý, to znamená v jejich směšnosti, trapnosti a „ulítlosti". Tenhle pohled je pro nás „tepličáky" tak nějak přirozený, a nemusíme ho ztvárňovat jen v textech - vem si třeba radikální balet Vyžvejklá bambule nebo kapelu Už jsme doma.

Kterou svoji práci hodnotíš jako nejlepší, bez ohledu na kritiku nebo přijetí veřejností?

Slovo „nejlepší" nechci v téhle souvislosti používat, ale myslím si, že v próze Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala s podtitulem Pornogroteska za časů terorismu jsem z  doby, v níž zrovna teď žijeme, zachytila cosi, co se nedá přesně pojmenovat, ale co řada z nás na sobě bytostně cítí jako jakýsi lepkavý sliz, kterého se ne a ne zbavit. Navíc jsem to celé vychrlila, cupovači textů říkají „vyblila", jako jeden jediný stokrát sežvýkaný zvratek - v rekordně krátké době (asi 5 měsíců) a naprosto spontánně. Bylo úžasné ten text prožívat! Takhle intenzívně jsem to měla poprvé a zřejmě naposledy. Pochybuju, že se něco podobného může ještě někdy opakovat. Ale stálo to za to!

Pracuješ momentálně na něčem novém? Próza nebo poesie?

Mám rozepsanou novou prózu, v několika verzích a s žádnou nejsem spokojená. Už delší dobu mě nenechává lhostejnou nárůst takových těch nacionalistických až „náckovských" tendencí, které vystopuješ ve všech rovinách společenského života. Je pro mě nemilým překvapením, jak je v nás pořád tahle ideologie latentně přítomná a jak musí být sakra pevně držená na uzdě, aby se její oheň znovu naplno nerozhořel. Ale teď jsem přesně v té fázi, o které jsme mluvili před chvílí: mám téma, které mi nedá spát, ale nevím, jak ho uchopit a pojmout, aby to bylo „vono", abych planě nemoralizovala, ale šla opravdu až na dřeň. Tápu, jaký jazyk použít, protože ten je taky strašně důležitý, abych to celé nezabila archaismy a neutopila v klišé.

Kolikrát už jsi chtěla se psaním seknout (jestli vůbec) a proč?

Teď se ptáš hodně aktuálně. Seknout se psaním, to je můj současný pocit, je silný a vtíravý, a ještě nikdy jsem ho neměla. A důvod? Žijeme v rozbředlé době plné balastu a já si kladu otázku, proč vlastně psát. Ne pro koho, ono se vždycky pár spřízněných duší, který ti snad porozumí, najde, ale „proč"? Jaký to má smysl?  Neumím si na tuhle otázku odpovědět. Žere mě pocit, že všechno je úplně jedno. Je jedno, jestli píšu, nebo ne. Vyjde to nastejno.

Angažuješ se v kulturním a uměleckém životě teplického okresu, neuvažovala si někdy angažovat se např. v politice?

Hele, okresy už byly zrušený, jestli se nemýlím... A pak - co je to „angažovat se v politice"? Být v nějaké straně? Před více než osmdesáti lety Karel Čapek napsal: „Jsme-li nespokojeni, volá se na nás: Pracujte ve stranách! Ne; je-li nám čeho třeba, tedy je to pracovat proti stranám; proti vládě stran;  proti hlasovací mašinérii; proti inkompetenci; proti politice za zavřenými dveřmi; proti všemohoucnosti výkonných výborů..." Ale vem si to tak, že když napíšeš knihu, která se týká současnosti, nebo nedávné minulosti, tak se v podstatě taky politicky angažuješ. Píšeš o téhle společnosti a lidech, kteří v ní žijí, vypovídáš o nich i o sobě a svých názorech, nebo o dopadech, jaký život teď a tady na tebe i na ostatní má. Možná by právě politici měli čistě ze studijních důvodů číst nízkonákladovou, okrajovou, potažmo menšinovou literaturu. Dozvěděli by se o sobě víc než ze stupidních anket či objednaných a zaplacených průzkumů, víc než jim napovědí ucintané prvoplánové odsudky říkané někde u piva. Jenže -  jestli u politiků převládá názor, že se v současné české literatuře nic moc neděje, tak to je pak těžký... Jenže bacha, ono se něco děje ve společnosti, ale tam dole, vespod. A rafička seismografu nás, umělců už hezky dlouho vylítává z maximálních hodnot...

Nezdá se ti, že Teplice jsou trochu mimo literární a kulturní dění, že všechno zásadní se děje v Praze nebo ve větších městech? (Já sám mám pocit, že Teplice jsou zabité)

Já si nestěžuju. Ono příliš literárních nebo kulturních akcí každého, kdo se chce soustředit na tvorbu, jen rozptyluje a od tvorby odvádí. V Praze jsem studovala a později pracovala, a dění, po kterém ty voláš, se mi přejedlo. Zvlášť, když na všech těch akcích se akorát pije a kecá, a to „literárno" se čím dál víc v tomhle balastu utápí. Teplice jsou pro mě v podstatě ideální místo a to z několika důvodů: jsem tady doma a cítím se tady doma, bydlím na periferii, odkud je to pár metrů do volné, otevřené krajiny, jejíž blízkost je pro mě důležitá, ale taky to mám kousek do centra, když tam kvůli něčemu potřebuju zajet, a ta kýžená Praha taky není daleko. Ale hlavně: Teplice na jedné straně s horizontem Krušných hor a na druhé s vyvřelinami Českého Středohoří jsou jediným místem, které ve mně vyvolává nejen potřebu, ale taky schopnost psát. Tohle mám vyzkoušené.

Co ti nejvíc vadí na současné společnosti?

To už jsem před chvílí, když ses mě ptal na ten pomyslný konec psaní, nakousla... Ale aby tomu rozuměli nejen čeští, ale i ruští návštěvníci těchto stránek: nejvíc mi vadí, že tady vládne Balast Balastovič Balastov. A taky to, že alfou a omegou všeho jsou prachy.

Co tě naopak nejvíce těší na současné společnosti?

Určitě větší míra svobody než dřív - hlavně té „venkovní". Paradoxně tu „vnitřní" svobodu nutnou pro tvorbu jsem si dokázala chránit daleko účinněji za totality. A taky mě těší, že se společnost ve svém vývoji posouvá od nenormality směrem k normalitě. Že zapracovává do svého „morálního kodexu" věci dříve nemyslitelné - například zákon o registrovaném partnerství.

Jaký je tvůj názor na současnou literární kritiku a recenze?

To moc neřeším. Většina kritik a recenzí bývá jen svérázným, a někdy ani to ne, výkladem obsahu toho kterého díla plus nějaká ta výtka plus nějaká ta pochvala. Jak přes kopírák. A na řadě dalších textíků zase poznáš, že cucají fakta ze záložky, takže ti je jasné, že inkriminovaný recenzent posuzované dílo viděl tak akorát z rychlíku. Ale jsou i výjimky a za každou takovou skutečnou reflexi díla jsem vděčná - i když mě kritik „zprcá".

Rozhovor bude publikován na stránkách, které prezentují i umělce ze zemí bývalého SSSR , máš ty sama nějaký vztah k Rusku a ostatním státům SNS. Osobní, umělecký, politický?

Ten osobní vztah hodně souvisí s tím uměleckým. Jsem odkojená ruskou klasickou literaturou přelomu 19. a 20. století. Podotýkám, že ruskou, nikoli sovětskou. A na tom žebříčku top ten stojí nejvýš asi Fjodor Michailovič Dostojevskij, Leonid Andrejev a Boris Pasternak.  A politický vztah? Víš, to je těžký. Od svých 11 let jsem žila ve vojensky okupované zemi, což se protáhlo na dlouhých 21 let... Na to se nedá jen tak zapomenout.

Jak se tváříš na prezentaci děl v elektronické podobě a v plném rozsahu? V Rusku je to velice rozšířené a autoři i nakladatelé se toho nebojí, takže je běžné, že kniha je nejdříve na internetu a teprve poté se vydá, přitom je stále dostupná v elektronické podobě?

Nemám v tom moc jasno. Ale pokud to v Rusku funguje tak, že o text, který visí na netu, takže si ho může kdokoliv zdarma stáhnout, je potom zájem i v tištěné podobě a lidi si tu knížku koupí... Co víc si přát? Určitě je to dobré pro debutující autory a pro autory nekomerční literatury. I kdyby jim knížka nevyšla, text se k lidem dostane. Tak to má být. Jestli chceš ale vyvěsit něco ode mě, musíme to udělat opačně, protože nic hotového v rukopise nemám. Dám ti k dispozici básnickou sbírku Aniž ťala hlavou a již zmiňovanou prózu Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala. Knižně už v Čechách vyšly, ale ve velmi malých nákladech, a těžko vyjdou znovu. Takže to pro ně může být jen další fáze cesty, díky které se dostanou ke čtenářům.