Články a rozhovory • Статьи и разговоры

Drsné stavy - David Kalioglou

Někdy je toho na nás už moc a nám nezbejvá, než volat o pomoc
Ale může tě zachránit někdo, koho k sobě nepustíš?
V životě přicházejí stavy, kdy zjišťuješ, že už téměř nic nemáš pod kontrolou
Snad jen ten pohyb rukou a nohou zůstává ...
někdy ani to ne

Jsou to hodně těžké chvíle
Všechno kolem ztrácí na významu, počínaje kartáčkem na zuby - "duchaplnými vhledy" konče ...

Vše jde jaksi mimo nás, přesto je zde jasné vědomí vlastní spoluúčasti, vlastní participace na tom dně Však marná snaha hledat společníka, který to organizuje
Taky pochyby, zda to vůbec někdo ještě organizuje
a tedy i značná nejistota ohledně finále, protože strach ...
ta mr… s náma zůstává hodně dlouho
I když občas dělá, že se pouští
Realita pak ukáže pravdu...
to už není intelektuální žonglování, to je život na place

Drsné stavy

Je to směs  všeho nastřádaného + zbytek pocitů ze ztráty kontroly odštěpených částí, kterým jsi nevěnoval/a dostatečnou pozornost a oni si pozornost vynucují měrou takřka děsivou
Jako by právě ta krize, často pociťovaná jako existenciální (jde to při tomhle víru vůbec jinak?) byla čistou objednávkou těch částí nás, které prostě nemají už jiný způsob, jak na sebe upozornit a sdělit nám tak své (téměř vždy po všech stránkách opravněné) potřeby ...

kromě toho, že totálně anihilují jakýkoli přístup životodárné energie - mluvím o něčem jiném, než je vyumělkovaně dohodnuté Freudovo LiBiDo ...
jsem to já/ty, my a všechno co se kolem toho točí, včetně bytí jako takového
Je to boj se sebou samým na plátně každodennosti (chce se říci každodenní danosti ...) Každodenní zkušenosti, kdy ztrácí na významu dělit postupně se zvyšující tlak vnitřního s vnějším (neházej to do škatulek, psychóza je o něčem jiném...)
Prostě v tom jedeme a východ podchodem (Mé sympatie: Mňága a Žďorp:-)
Tento stav si vynucuje hrozivě vykřičený  vykřičník a nepomůžou nám žádné kecy : sakra, to se mě přece netýká..je to jenom tím a tím..

a když udělám tohle/támhle/to atd. atp.

Velký H

Je to tady a ty se musíš vrátit k sobě

Obecná charakteristika vynucených sebe-reflexí by mohla být shrnuta do otázky:

"Copak neexistuje způsob, jak se z toho dostat?"

Dlužno dodat, že i kdyby existoval ...

v daným čase jsme ke všem "dobře míněným radám" totálně hluší

Někdo si to nese v charakteru, jinej z nás se s podobnou absencí chutě ke spolupráci potkává občas

Kdo je na tom líp?

"Takhle to dál nejde...", jediná věta, která jakž takž skutečně rezonuje s naším současným stavem, na kterou se zmůžeme ... ale to je tak asi všechno
Zbytek tleje bez naší pomoci , ovšem za naší účasti
Ta oznamovací věta nejde "z vás" ale "skrze vás"

Ohromná bublina z jaru/zmaru...
všechno  na intenzitě nabývá/nezbývá než se podvolit a vzdát se
To je jeden z momentů, kdy zjistíte že všechno to pnutí je (bylo a vždy bude) jen ve vaší  a z vaší hlavy

Další z krásných momentů (a věřte, že stojí za to si ho vychutnat) je, když vám blafne bublina následkem prostého sdílení ... setkání v my
Ve skutečném autentickém MY
Prostě jsem já, skafandr z předpokladů "jak to je, proč a jak to nejde" v prázdném, mrtvém vesmíru šitém na míru ...

bez konce

A kde se vzal, tu se vzal člověk

Druhý člověk...

který čistě náhodou není ty - jinej příběh, jinej batoh názorů jak se dostat nahoru, jinej most od tebe ke mě ... ale stejná možnost  sejít se v MY

Když jsi dostatečně dole na to, aby jsi se nebránil/a - spojíš se

To samé udělá on/ona - a Bum - světe div se - moje bublina neštěstí, vesmír bez konce, ztichlá symfonie vesmíru co nehraje ...
má svý okraje a jste li si hodně blízko, to je to místo za každou iluzí "já já já jenom já"... bublina praskne a ty zjišťuješ, že jsou i jiné možnosti

Ale vnímáš je jinak

Už...

jako skutečné a podstatné pro tvůj okamžik, pro tvé žití, teď

Zjišťuješ, že tvůj prázdný vesmír je prázdný jen k hranicím vlastní izolace ... pár kroků za a jsi v jiném světě Louka, sluníčko, jemný voňavý vánek, vůně trávy a někdo ... kdo je tu s tebou Prostě prázdný vesmír je minulost vzatá na milost ... paměti ... hmm, tyhle stavy znám už zpaměti

Možností jak prásknout bublinu, v který (když jsme v ní uzavření)se nám zdá, že jiná cesta není ... než to tady opustit ... (odchod z téhle reality do snůšky všech našich představ "co bude po tom...") je mnoho

Dle mojí zkušenosti jedna z nejkrásnějších je setkání neobyčejně obyčejném, úžasně přirozeném, neskutečně krásném a snad i při těch všech tíživých okamžicích tak nějak ve skrytu zbytků Duše tušeném...setkání v Já a Ty

Bez fanfár, ohňostrojů (nepočítám-li to, co se děje v těch momentech v našich srdcích), plánování

Když naprosto nečekaně přijde tolik očekávané poznání, že tady prostě člověk není sám

PS: záleží pak na nás, kdy nás to zase chytne, "my" se změní(me) v Ego bublifuk a začneme utvářet krizovej svět s neřešitelných bublinek...

Bože, ať na sebe Jehla nedá dlouho čekat